Dvojí život se nevyplácí

Věřím, že to spousta lidí zná. Pracovní a soukromý život mohou být dva úplně rozdílné světy, které se čas od času mohou absolutně vylučovat a popírat se navzájem.

potom je i dost těžké mezi nimi přepínat, nezůstat zaseklý celý den jen v tom jednom.

Alternativně jde mít světy prolnuté, ale zde hrozí riziko, když například v práci jste za bručouna a doma za milujícího přítele, občas dojde k výbuchu "jiného světa" v dobu, kdy se to hodí nejmíň.

Je že co s tím?

Nejlepší a asi jediné funkční řešení, které se mi povedlo a daří dlouhodobě udržovat je jednoduché, ačkoliv se v dnešní době moc nenosí a je to i poměrně proti zvyklostem.

Být tím kým jsem 24/7

Možná to zní trochu jako klišé, ono i do určité míry vlastně je, jenže, pokud nepotřebujete ochranu identity například na twitteru, facebooku nebo jinde (může to být klidně i v práci), tak je nejlepší způsob jít s kůží na trh.

Když někoho poznáte a po nějaké době se poprvé vidíte, jak rádi budete, když se ukáže, že se jedná o jednoho a toho samého člověka, kterého jste znali? Já myslím že hodně. A to tak, že nebudete muset všechno budovat od začátku ale naskočíte do vlaku v polovině cesty a to je vždycky lepší, když už je kus práce hotový.

Než když třeba přijdete na to, že jste měsíc cestovali špatným směrem a teď je třeba nejenom začít cestu od začátku, ale ještě je potřeba se kus cesty vrátit...

Rozjímání a přemýšlení

po prvotním šoku vžycky jednoho napadne, že by se mohl nad vším znovu zamyslet, podívat se na to trochu z jiného úhlu, aby vznikl prostor pro utvoření nezávislého pohledu na daný problém...

Život je svině, na jic jiného jsem tehdy nepřišel, žil jsem do té doby v přesvědčení, že život je takový jaký si ho sami utvoříme. Jenže to nedává smysl.

Vytvářet, nebojovat

Když padnete na hubu, něco Vás srazí na kolena, nejlepší možná věc je se tomu postavit čelem, vstát, oklepatbse a najít jinou cestu. Nikdy to nevzdat.

Časem jsem si uvědomil, že pojem "životní zkouška" je od slova život. Když něco udělám špatně, tak mě nakopne. Ale nakopne mě proto, že to bylo špatně a ne wbych to vzdal. Je to takové postrkávání k nalezení ideální cesty, o které ačkoliv nevím že existuje, tak ji hledám.

Proč?

Abych byl lepší, abych dokázal to co chci dokázat. Prožil jsem spousty zlých, špatných věcí, díky kterým jsem ale tam, kde se mi před deseti lety ani nesnilo, že bych kdy mohl být.

Jasně, jsou tu drobná ale, mezery, které potřebují vyplnit, ale už vím, že když nepůjdu hlavou proti zdi abych si zlámal pár kostí, tak toho nedosáhnu.

A až se tam dostanu, budu mít aspoň ten dobrý pocit, že jsem udělal to co bylo v mých silách a dosáhl tak vlastně nejlepšího, čeho můžu. Pokořil jsem další hranici.

Hranici, která mi ukázala další, kterou překonám.

Dělejte radost tím, že pomůžete, ale hlavně se ozvěte

Občas někomu podat pomocnou ruku mi přijde jako samozřejmost… samozřejmost, která se v dnešní době ale očividně nenosí.

Dobře… pro začátek - jsem ten typ člověka, který když se mu dostane pomoci, tak cítím něco jako povinnost být k dispozici druhým. Být k dispozici v rámci mých možností, ale když to bude potřeba, tak se klidně i rozkrájet.

Vytáhneš mě z průseru? Počítej s tím, že jak se dostaneš ty, tak se nechám rozkrájet abych ti to mohl oplatit.

Byla to pro tebe maličkost o které ani nestojí za to se zmiňovat?

U mě to je třeba stejně.

Ale co už… když můžu pomůžu, když nemůžu tak nakopnu. Nebo aspoň nasměruju…Pár lidí v mém okolí vědí, že se na mě můžou kdykoliv obrátit a já si odtrhnu od pusy abych pomohl… o to víc mě mrzí, když se dozvím, že potřebuje pomoct, ale řekne mi pozdě. Tak pozdě, že už v tu chvíli opravdu nejsem schopný pomoct a jenom vyslechnout tu “daň”, kterou musí odvést za to, že pomůže někdo jiný. Daň za mojí pomoc tomu člověku je nulová, ale daň jiných je v řádech tisíců procent… a mě nezbyde, než smutně koukat, protože ta žádost nepřišla o den dřív abych mohl tu ruku nabídnout...

Bylo potřeba pět prstů a já měl na ruce jenom tři… kdybych to věděl o den dřív, tak bych ty prsty nechal dorůst, ale z hodiny na hodinu to prostě nešlo, ikdyž jsem zkoušel svoje hranice jak daleko až můžu zajít na úkor sama sebe. Bohužel.

Co tím chci vlastně říct?

To by mě taky zajímalo… ale hlavně. Nebojte se pomáhat, zaprvé nevíte kdy to budete sami potřebovat a vždycky je dobré mít se na koho spolehnout, ale hlavně… když teče do bot, dejte o tom vědět hned jak ucítíte vodu a ne až když voda přetéká… Ta daň za to potom je strašná a stejně to přiznat musíte, hlavy se za to netrhají a ten kdo pomůže včas to dělá protože může a chce, ne proto že musí.

Den poté

Je poměrně zajímavé zjišťovat, jak to psaní pomáhá… alespoň trošku. To co sem ventiluju, jakoby najednou nebyl stokilový balvan, ale jenom desetikilový kámen. To co jsem v sobě občas i dlouho dusil najednou chce samo od sebe ven a když to vyjde, tak to najenou není až tak strašné jako to bylo pět minut před tím, než se z toho stal text.

Text, obyčejná věta, pár písmen chytře seřazených, aspoň tak to poté vnímám… je to poměrně dost zajímavé. A taky jsem dost zvědavý jak dlouho to bude pomáhat… třeba týden, třeba rok, kdo ví, ale nejlepší na tom je že teď, v tuhle chvíli to funguje. A proč žít tím co bude, žít tím co je teď aktuálně je nejlepší. Co bude to bude a děj se vůle boží jaké to bude, ale to co je tady a teď, na tom vlastně záleží nejvíc, podle toho se budou dít i věci příští..

Bohužel...

Jo, bohužel, protože den po super vánoční nakládačce jsem to chtěl zabalit. A tim myslim doslova zabalit. Dotáhl jsem to tak daleko, že mám pořád uložené dopisy pro rodinu co a jak když už tu nejsem, pro moje nejbližší, že se omlouvám, ale že už to dál prostě nešlo… pořád je mám. Na disku i v šuplíku na papíře. Netuším proč jsem je vlastně nevyhodil a nesmazal, ale to už je teď jedno...

Po třech týdnech v totálním a neutuchajícím stavu “ožrání do sraček”, dvou kolapsech, pár infúzích, nějakém tom vzkříšení jsem zjistil, že odsud tak snadno nevypadnu, tak jsem se rozhodl s tím začít něco dělat.

A dělat jakože pořádně. Změna typu práce, změna priorit, úprava představ a návrat k realitě všedního dne. Jo a mimochodem, i za tohle díky trošku twitteru.. když jsem se po krátké době vzpamatoval, teda krátké, no… asi tři měsíce jsem byl zavřený jenom sám se sebou, jsem si říkal, že vyrazím někam do parku na víno za někým, koho vlastně ani neznám… a zjistil jsem a s postupem času jsem zjistil o co bych vlastně přišel.

Další vyražení s twitterem a další zjištění, mezitím jsem obnovil kontakty s lidmi, se kterými jsem se pár let neviděl a začalo to být čím dál tím lepší, než se… to celé zamotalo, ale zamotalo v dobrém… Znáte se roky, něco mezi vámi “jiskří”, ale neznáte se osobně takže bůh ví, co to vlastně může být… pak jsme se jednoho dne potkali. Sraz s lidmi byl v pátek, já přijel už ve středu, super den, super večer a potom…

Chyba

chyba, která ale dokázala přátelství posunout na další úroveň. Jasně, že pár týdnů to bylo zlé, nikdo se o tom nechtěl bavit, ale jednoho dne jsem se naštval, zavedl na to řeč a zjistili jsme, že vlastně díky té malé chybě k sobě máme o kousek blíž. A všechno šlo krásně hladce.

Až do jedné osudové chvíle… do chvíle, než se mi zase vynoří vzpomínky… a já se je zase snažím jenom uchlastat místo toho abych je překonal a nechal si pomoct… tak přijde selhání ledviny… a myšlenky na to vytáhnout ty dopisy ze šuplíku a rozeslat je. Naštěstí v tu chvíli už jsem na tom byl psychicky mnohem lépe, takže jsem byl schopný dát si dohromady klady a zápory, pro a proti a řekl jsem si, že je na čase začít plánovat spálení těch dopisů, které pro mě tvořily po několik měsíců nepřekonatelnou hradbu.

Jeden večer, v jednom parku jsem to dokonce udělal. Těsně před tím, než jsem se tam měl s někým potkat. Poprvé potkat… vzal jsem to jako dobrý plán, přijít tam, vyčistit si štít a jít tam s čistou hlavou. Což jsem ani nemusel, protože mi dokázala okamžitě ošálit zrak i mysl.

Řekl jsem si, že s takovými lidmi chci na světě být. Nebylo to rande, první schůzka ani nic podobného, prostě jenom pokec v parku a pití. A to mi dokázalo vyčarovat po cca roce úsměv.

Zpátky ke dni poté

Rozepsal jsem se trošku do budoucnosti, ale zpátky k věci… i ty největší sračky se dají přežít, ikdyž u mě to bylo spíš štěstí než že bych chtěl… ale jsem za to rád a za ten pokus si při každé vzpomínce musím dát facku..

Takže si jdu dát facku a žít!

Mimo záznam

Řekl jsem si, že to občas proložím trochou čisté reality…. tak tady to je.

Čím víc si myslím, že jsem se ze všeho vyhrabal, tím víc zjišťuji, že jsem se vlastně nevyhrabal, jen jsem to pohřbil a ne dost hluboko. Bohužel… Dnešní den je pro mě stejně emotivní jako pro kohokoliv jiného, bohužel ale ty emoce jsou jiné, než převládají u většiny…

Od brzkého rána do cca tří odpoledne jsem pracoval, takže jsem na nic jiného nemyslel, potom jsem si šel na chvíli lehnout a když jsem se vzbudil s vidinou, že se něco bude dít, dal jsme si klasickou sklenku vína, najedl se a začal přemýšlet co teda dneska podniknout. V plánu bylo celkem pět “akcí”, ze kterých se dalo vybírat, říkal jsem si “fajn, vyberu rozumem a uvidíme”...

Nejdřív stručně

Piju Single Barrel a píšu tenhle článek.. (teď mě tak nějak napadlo, proč si kupuju zrovna Single Barrel, no nevadí)

A kdybych to měl trochu rozvést - stalo se to co jsem čekal, s tím, kde jsem nepočítal že to vyjde ( pravděpodobnost že to vyjde se blížila nule, ale teoretická šance tu byla) jsem tak nějak ani nevnímal, jasně, jednalo se zrovna o ty lidi, které bych strašně rád viděl, ale zároveň to jsou lidi, které vídám poměrně často, takže když ne dneska, tak třeba za týden a to je fajn :)

Jedna z výhod je, že jsem se většinou dozvěděl i pravý důvod typu “jo, no víš… my sme tři páry, tak jsme se na tebe vysrali aby ses tam nenudil”… to že se známe skoro 20 let a já se na ně nikdy nevykašlal je asi vedlejší… no nevadí, aspoň vím na čem jsem… Nebo vadí? Těžko říct, jediné co vím, že to v sobě zase udusím a půjdu dál jakoby nic...

Další hřebíček

Do rakve by se dalo říct. Co jiného dělat sám doma v náladě pár stupňů pod bodem mrazu. Rozmrazit. Fridex mi nechutná, mám tu něco lepšího, co funguje podobně, možná že po fridexu by mě druhý den šíleně nebolela hlava, prostě bych se jenom nevzbudil a všechno trápení by bylo tatam.

Ale to trápení dodává sílu žít. Je to trošku jako chtít facku na probuzení a dostat do držky cihlou, ale posiluje to, možná to je i to nejlepší, čím víc něco bolí, tím víc jsem schopný žít.

Jenže co bude až ta bolest odezní?

Vánoce, Vá… no to je jedno

Datum 24.12. mám vpáleno pod kůži a nikdy na něj nezapomenu, bohužel ne z těch dobrých důvodů, ale z důvodů špatných...

Spousta lidí se na tenhle den těší a já jim to nemám za zlé… jsou to svátky klidu a pohody, ačkoliv to tak nikdy není - pečení, vaření, uklízení, stres z dárků… pohodu ani klid mi to nepřipomíná a každoroční dvoutýdenní šílenství vykoupené třemi dny klidu prostě…. no to je fuk.

Dřív jsem se na vánoce opravdu těšil - oslavit s přítelkyní, potom s rodinou, po dlouhé době se sejít s lidmi, které jsem klidně půl roku neviděl, v tomhle slova smyslu to prostě pohoda byla. Ta troška stresu při vybírání a shánění dárků se poměrně snadno schová…

Oslava vánoc nadvakrát mi ani nějak moc nevadila… ono vlastně natřikrát, s přítelkyní, potom s rodinou a následně s rodinou přítelkyně, bylo to hezky naplánováno na tři dny, tři, říkejme tomu oslavy.

Jenže...

jednoho dne, když se těším na to až 24.12. přijdu (z práce) na oběd, uděláme něco rychlého a zapadneme k televizi než večer uděláme pár řízků a pustíme se do salátu následované dárky a večer vínem a pohodou. Místo toho přijdete domů z práce, domů, kde chybí polovina věcí a na kuchyňském stole je dopis “promiň”… trošku to dokáže zkaztit ducha vánoc a totálně dokurvit smýšlení o nich.

Jasně, že to se mnou nikdy nebylo lehké, bral jsem si dobrovolně pracovní pohotovost přes svátky, což znamenalo být neustále na telefonu a u notebooku, nicméně daň za odměnu byla skoro nulová - byl jsem doma, věnoval se a občas jsem si na půl hoďky odběhl k počítači když bylo potřeba něco rychle uhasit… na druhou stranu pohotovost přes svátky byla tak dobře placená, že jsem potom z výplaty nakoupil výlety tam kam se zachtělo, na valentýna do Švédska (a volba to byla dobrá)...

Zapomenout nejde, bodná rána nepřebolí

aspoň takhle si připadám… když Vás někdo bodne, tak tam prostě zůstane jizva, vzpomínka, prostě něco co to pořád připomíná a nedá zapomenout. Ono je to dobře, vzpomínka na něco co se událo, varování, že taková je prostě realita, upozornění, že takhle už ne.

Když se podívám na jizvu po říznutí, dojde mi, že si mám dávat pozor když něco krájím, když se podívám na jizvu od popáleniny, je mi jasné, že si mám dávat pozor u ohně. Ale když mi jizvu připomene cokoliv s vánoční tématikou, tak to jsou poměrně trpké dva měsíce...

Nejsi v tom sám

nebo aspoň tohle mi spousta známých připomínala, jenže jsem si stále kladl jednu a tu samou otázku - jo? A kdo ještě? Nikdo neuměl odpovědět. Až do nedávna, kdy jsem potkal někoho, kdo má k vánocům, bohužel, podobný vztah… a zjistil jsem, že s tím člověkem najednou mnohem líp rozumím.. tolik sraček, kterými jsem si kdysi dávno prošel se tomu člověku dějí teď. A jelikož vím co a jak, tak se snažím pomáhat co to jde… ne abych z toho něco měl, dobrý pocit nebo tak, ale protože vím, jak náročné ty sračky jsou a nechci aby to stejné prožil někdo další koho znám… Prostě můžu, tak pomáhám.

A doufám, že to funguje, že to pomáhá… pro mě to jsou maličkosti, pro ní to jsou obrovská gesta, jenže záleží na úhlu pohledu. Já taky dostal pár dobře mířených rad, které mi hodně pomohly a z její strany to bylo jenom drobné gesto. Takové malé nic, jenže to malé nic mi pomohlo ani neumím popsat jak. A když já teď dělám to samé, beru to trošku jako samozřejmost, když můžu kamarádovi podat pomocnou ruku, tak jí podám a nechám si dobrovolně utrhnout jeden prst, protože vím, že když budu potřebovat já, budu si jeden prst taky moct utrhnout.

A v tom je ta krása a přerod… bohužel… bohudík...

Den před vánoci

Každý z nás to zná.

Posledních pár dní, šílenost, shánění zapomenutých dárků na poslední chvíli a vymýšlení jiných alternativ. Do toho v práci blázinec, uzávěrky, hektické dotahování čísel a tak vůbec...

Kdokoliv jiný by se těšil na těch pár volných dní, ale já vždycky viděl 27.12. jako datum, kdy se s šokem vzbudím, že je ještě něco co jsem nedodělal, neschválil nebo nedokončil… dot možná i proto mi přišlo, že ten předvánoční shon je v podstatě nic, protože když neseženu dárek aby byl v to kouzelné datum 24.12. večer pod stromečkem, příslib nebo voucher toho, že dárek dorazí jakmile to bude možné zafunguje v podstatě stejně, kdežto nedotažený detail projektu, může znamenat, že nevyjdou bilance nebo dojde k chybě, za kterou bude platit čtvrtka firmy tím, že nedostanou prémie...

Užívat, ale neprožívat

dá se říct, že tímhle heslem jsem se strašně dlouho řídil, pokud to není životně důležité, nebo životní zážitek - třeba můj vysněný let wing siutem přes niagárské vodopády, tak jsem si vše ostatní jenom užíval, ale na prožitek to prostě v mých představách nemá. Vím že, je to špatně, ale musím mít nějaké sny, jinak by byl život nuda.

To, že neprožívám vánoce, moje narozeniny, výročí nebo třeba oslavu zdařeného obřího projektu podle mě není špatně… oslavu si užiju, beru to jako něco významného, ale...

to byl asi začátek problémů…

Řekl jsem nahlas jak vlastně funguju, jak to mám nastavené v hlavě, ačkoliv z mojí strany nešlo o přetvářku, asi to nebylo poznat...