Občas někomu podat pomocnou ruku mi přijde jako samozřejmost… samozřejmost, která se v dnešní době ale očividně nenosí.
Dobře… pro začátek - jsem ten typ člověka, který když se mu dostane pomoci, tak cítím něco jako povinnost být k dispozici druhým. Být k dispozici v rámci mých možností, ale když to bude potřeba, tak se klidně i rozkrájet.
Vytáhneš mě z průseru? Počítej s tím, že jak se dostaneš ty, tak se nechám rozkrájet abych ti to mohl oplatit.
Byla to pro tebe maličkost o které ani nestojí za to se zmiňovat?
U mě to je třeba stejně.
Ale co už… když můžu pomůžu, když nemůžu tak nakopnu. Nebo aspoň nasměruju…Pár lidí v mém okolí vědí, že se na mě můžou kdykoliv obrátit a já si odtrhnu od pusy abych pomohl… o to víc mě mrzí, když se dozvím, že potřebuje pomoct, ale řekne mi pozdě. Tak pozdě, že už v tu chvíli opravdu nejsem schopný pomoct a jenom vyslechnout tu “daň”, kterou musí odvést za to, že pomůže někdo jiný. Daň za mojí pomoc tomu člověku je nulová, ale daň jiných je v řádech tisíců procent… a mě nezbyde, než smutně koukat, protože ta žádost nepřišla o den dřív abych mohl tu ruku nabídnout...
Bylo potřeba pět prstů a já měl na ruce jenom tři… kdybych to věděl o den dřív, tak bych ty prsty nechal dorůst, ale z hodiny na hodinu to prostě nešlo, ikdyž jsem zkoušel svoje hranice jak daleko až můžu zajít na úkor sama sebe. Bohužel.
Co tím chci vlastně říct?
To by mě taky zajímalo… ale hlavně. Nebojte se pomáhat, zaprvé nevíte kdy to budete sami potřebovat a vždycky je dobré mít se na koho spolehnout, ale hlavně… když teče do bot, dejte o tom vědět hned jak ucítíte vodu a ne až když voda přetéká… Ta daň za to potom je strašná a stejně to přiznat musíte, hlavy se za to netrhají a ten kdo pomůže včas to dělá protože může a chce, ne proto že musí.
Žádné komentáře:
Okomentovat