Je poměrně zajímavé zjišťovat, jak to psaní pomáhá… alespoň trošku. To co sem ventiluju, jakoby najednou nebyl stokilový balvan, ale jenom desetikilový kámen. To co jsem v sobě občas i dlouho dusil najednou chce samo od sebe ven a když to vyjde, tak to najenou není až tak strašné jako to bylo pět minut před tím, než se z toho stal text.
Text, obyčejná věta, pár písmen chytře seřazených, aspoň tak to poté vnímám… je to poměrně dost zajímavé. A taky jsem dost zvědavý jak dlouho to bude pomáhat… třeba týden, třeba rok, kdo ví, ale nejlepší na tom je že teď, v tuhle chvíli to funguje. A proč žít tím co bude, žít tím co je teď aktuálně je nejlepší. Co bude to bude a děj se vůle boží jaké to bude, ale to co je tady a teď, na tom vlastně záleží nejvíc, podle toho se budou dít i věci příští..
Bohužel...
Jo, bohužel, protože den po super vánoční nakládačce jsem to chtěl zabalit. A tim myslim doslova zabalit. Dotáhl jsem to tak daleko, že mám pořád uložené dopisy pro rodinu co a jak když už tu nejsem, pro moje nejbližší, že se omlouvám, ale že už to dál prostě nešlo… pořád je mám. Na disku i v šuplíku na papíře. Netuším proč jsem je vlastně nevyhodil a nesmazal, ale to už je teď jedno...
Po třech týdnech v totálním a neutuchajícím stavu “ožrání do sraček”, dvou kolapsech, pár infúzích, nějakém tom vzkříšení jsem zjistil, že odsud tak snadno nevypadnu, tak jsem se rozhodl s tím začít něco dělat.
A dělat jakože pořádně. Změna typu práce, změna priorit, úprava představ a návrat k realitě všedního dne. Jo a mimochodem, i za tohle díky trošku twitteru.. když jsem se po krátké době vzpamatoval, teda krátké, no… asi tři měsíce jsem byl zavřený jenom sám se sebou, jsem si říkal, že vyrazím někam do parku na víno za někým, koho vlastně ani neznám… a zjistil jsem a s postupem času jsem zjistil o co bych vlastně přišel.
Další vyražení s twitterem a další zjištění, mezitím jsem obnovil kontakty s lidmi, se kterými jsem se pár let neviděl a začalo to být čím dál tím lepší, než se… to celé zamotalo, ale zamotalo v dobrém… Znáte se roky, něco mezi vámi “jiskří”, ale neznáte se osobně takže bůh ví, co to vlastně může být… pak jsme se jednoho dne potkali. Sraz s lidmi byl v pátek, já přijel už ve středu, super den, super večer a potom…
Chyba
chyba, která ale dokázala přátelství posunout na další úroveň. Jasně, že pár týdnů to bylo zlé, nikdo se o tom nechtěl bavit, ale jednoho dne jsem se naštval, zavedl na to řeč a zjistili jsme, že vlastně díky té malé chybě k sobě máme o kousek blíž. A všechno šlo krásně hladce.
Až do jedné osudové chvíle… do chvíle, než se mi zase vynoří vzpomínky… a já se je zase snažím jenom uchlastat místo toho abych je překonal a nechal si pomoct… tak přijde selhání ledviny… a myšlenky na to vytáhnout ty dopisy ze šuplíku a rozeslat je. Naštěstí v tu chvíli už jsem na tom byl psychicky mnohem lépe, takže jsem byl schopný dát si dohromady klady a zápory, pro a proti a řekl jsem si, že je na čase začít plánovat spálení těch dopisů, které pro mě tvořily po několik měsíců nepřekonatelnou hradbu.
Jeden večer, v jednom parku jsem to dokonce udělal. Těsně před tím, než jsem se tam měl s někým potkat. Poprvé potkat… vzal jsem to jako dobrý plán, přijít tam, vyčistit si štít a jít tam s čistou hlavou. Což jsem ani nemusel, protože mi dokázala okamžitě ošálit zrak i mysl.
Řekl jsem si, že s takovými lidmi chci na světě být. Nebylo to rande, první schůzka ani nic podobného, prostě jenom pokec v parku a pití. A to mi dokázalo vyčarovat po cca roce úsměv.
Zpátky ke dni poté
Rozepsal jsem se trošku do budoucnosti, ale zpátky k věci… i ty největší sračky se dají přežít, ikdyž u mě to bylo spíš štěstí než že bych chtěl… ale jsem za to rád a za ten pokus si při každé vzpomínce musím dát facku..
Takže si jdu dát facku a žít!
