Datum 24.12. mám vpáleno pod kůži a nikdy na něj nezapomenu, bohužel ne z těch dobrých důvodů, ale z důvodů špatných...
Spousta lidí se na tenhle den těší a já jim to nemám za zlé… jsou to svátky klidu a pohody, ačkoliv to tak nikdy není - pečení, vaření, uklízení, stres z dárků… pohodu ani klid mi to nepřipomíná a každoroční dvoutýdenní šílenství vykoupené třemi dny klidu prostě…. no to je fuk.
Dřív jsem se na vánoce opravdu těšil - oslavit s přítelkyní, potom s rodinou, po dlouhé době se sejít s lidmi, které jsem klidně půl roku neviděl, v tomhle slova smyslu to prostě pohoda byla. Ta troška stresu při vybírání a shánění dárků se poměrně snadno schová…
Oslava vánoc nadvakrát mi ani nějak moc nevadila… ono vlastně natřikrát, s přítelkyní, potom s rodinou a následně s rodinou přítelkyně, bylo to hezky naplánováno na tři dny, tři, říkejme tomu oslavy.
Jenže...
jednoho dne, když se těším na to až 24.12. přijdu (z práce) na oběd, uděláme něco rychlého a zapadneme k televizi než večer uděláme pár řízků a pustíme se do salátu následované dárky a večer vínem a pohodou. Místo toho přijdete domů z práce, domů, kde chybí polovina věcí a na kuchyňském stole je dopis “promiň”… trošku to dokáže zkaztit ducha vánoc a totálně dokurvit smýšlení o nich.
Jasně, že to se mnou nikdy nebylo lehké, bral jsem si dobrovolně pracovní pohotovost přes svátky, což znamenalo být neustále na telefonu a u notebooku, nicméně daň za odměnu byla skoro nulová - byl jsem doma, věnoval se a občas jsem si na půl hoďky odběhl k počítači když bylo potřeba něco rychle uhasit… na druhou stranu pohotovost přes svátky byla tak dobře placená, že jsem potom z výplaty nakoupil výlety tam kam se zachtělo, na valentýna do Švédska (a volba to byla dobrá)...
Zapomenout nejde, bodná rána nepřebolí
aspoň takhle si připadám… když Vás někdo bodne, tak tam prostě zůstane jizva, vzpomínka, prostě něco co to pořád připomíná a nedá zapomenout. Ono je to dobře, vzpomínka na něco co se událo, varování, že taková je prostě realita, upozornění, že takhle už ne.
Když se podívám na jizvu po říznutí, dojde mi, že si mám dávat pozor když něco krájím, když se podívám na jizvu od popáleniny, je mi jasné, že si mám dávat pozor u ohně. Ale když mi jizvu připomene cokoliv s vánoční tématikou, tak to jsou poměrně trpké dva měsíce...
Nejsi v tom sám
nebo aspoň tohle mi spousta známých připomínala, jenže jsem si stále kladl jednu a tu samou otázku - jo? A kdo ještě? Nikdo neuměl odpovědět. Až do nedávna, kdy jsem potkal někoho, kdo má k vánocům, bohužel, podobný vztah… a zjistil jsem, že s tím člověkem najednou mnohem líp rozumím.. tolik sraček, kterými jsem si kdysi dávno prošel se tomu člověku dějí teď. A jelikož vím co a jak, tak se snažím pomáhat co to jde… ne abych z toho něco měl, dobrý pocit nebo tak, ale protože vím, jak náročné ty sračky jsou a nechci aby to stejné prožil někdo další koho znám… Prostě můžu, tak pomáhám.
A doufám, že to funguje, že to pomáhá… pro mě to jsou maličkosti, pro ní to jsou obrovská gesta, jenže záleží na úhlu pohledu. Já taky dostal pár dobře mířených rad, které mi hodně pomohly a z její strany to bylo jenom drobné gesto. Takové malé nic, jenže to malé nic mi pomohlo ani neumím popsat jak. A když já teď dělám to samé, beru to trošku jako samozřejmost, když můžu kamarádovi podat pomocnou ruku, tak jí podám a nechám si dobrovolně utrhnout jeden prst, protože vím, že když budu potřebovat já, budu si jeden prst taky moct utrhnout.
A v tom je ta krása a přerod… bohužel… bohudík...
Žádné komentáře:
Okomentovat